Nikdo na okruhu PGA nenáviděl bogey víc než Curtis Strange. Ačkoli zacházel se všemi holemi v bagu velice dobře, jeho podpisem byla bezesporu dravost, skoro by se dalo říci až divokost, se kterou nastupoval do každého turnaje. Možná i právě díky této vlastnosti dokázal dvakrát za sebou zvítězit na US Open.První triumf přišel v Brookline v roce 1988, přestože to po odpalu na poslední jamce na titul nevypadalo. Míček totiž skončil v bunkeru a zdálo se, že se bude opakovat situace z roku 1985 z Masters, kdy na titul jen těsně nedosáhl. V Brookline to však nakonec přece jen dokázal, když vyzrál na Nicka Falda.
Obhajoba na US Open
V následujícím roce se US Open konalo v Oak Hill, kde Strange držel krok s nejlepšími na skóre patnáct úderů pod par hřiště. Poprvé šel do čela průběžného výsledkového pořadí až na 70. jamce, když mu pomohlo birdie. Vedení pak už nepustil, a stal se tak prvním mužem, kterému se od dob Bena Hogana podařilo prvenství na US Open obhájit.
Strange se o rok později v Medinah pokusil o třetí výhru v řadě, čímž by vyrovnal rekord Willieho Andersona, ale neuspěl a skončil až na děleném jedenadvacátém místě. Ve svých čtyřiatřiceti letech měl na svém kontě již patnáct výher na okruhu PGA a dva titulu z Masters. Překvapením pak pro všechny bylo, že další trofej již nezískal. Plamen, který z něho tak naplno sálal, vyhořel. „Máme pouze tolik fyzické i duševní energie, abychom mohli být nejlepší,“ řekl jednou Strange, rodák z Norfolku ve Virginii.
V letech 1986 až 1990 strávil celých 200 týdnů mezi desítkou nejlepších golfistů v oficiálním světovém žebříčku. Golf pomáhal přibližovat i divákům u televizních obrazovek, působil totiž v pozici golfového spolukomentátora na ABC, NBC či ESPN.
Narodil se předposlední lednový den v roce 1955 a již odmala zcela propadl golfu. Jeho otec Tom hrál golf profesionálně a navíc vlastnil White Sands CC ve Virginii. S golfem začal Curtis spolu se svým dvojčetem Allanem, jenž rovněž hrál na turnajích okruhu PGA, v sedmi letech.
Říkali mu „Brutus“
Tom Strange zemřel na rakovinu, když bylo Curtisovi pouhých patnáct let, a za sebou nechal prázdnotu, kterou se Curtis pokusil vyplnit svým naprostým odevzdáním soutěžnímu golfu. Ve Wake Forest, kde působil možná v nejlepším školním týmu vůbec, dostal pro svou bojovnost přezdívku „Brutus“.
V roce 1974 na NCAA Championship zahrál Strange fantastický eagle na 72. jamce, kterým zajistil prvenství nejen celému týmu, ale i sobě samotnému. „Vždycky jsem využíval tlaku k tomu, abych se mohl předvést,“ nechal se slyšet Strange, jenž hrával po boku Jaye Haase či Boba Bymana.
Během prvních tří let své profesionální kariéry předváděl hodně smíšené výsledky, dalo by se říci „jednou nahoře, jednou dole“. To ho přimělo ke změně švihu. Upustil od razantního, zato nevyzpytatelného, a přešel k méně silovému, zato techničtějšímu. V polovině devadesátých let na Masters zahrál v prvním kole 80 ran, toto zaváhání však dokázal v dalších dvou dnech napravit, když si připsal 65 a 68 úderů, a rázem byl o čtyři údery ve vedení. Osudnou se mu však v Augustě stala jeho druhá rána na zrádném pětiparu, která skončila ve vodní překážce. Nakonec se umístil na druhém místě za dalším členem Síně slávy Bernhardem Langerem se ztrátou dvou ran. Přesto dokázal v roce 1985 ovládnout finanční žebříček PGA Tour a v následujících několika letech se mohl pyšnit přízviskem nejlepší Američan.
V St. Andrews zahrál 62 ran
Na nejvyšší příčku v počtu vydělaných peněz za sezonu se dostal i v roce 1987, navíc se mu v témže roce podařilo zahrát v St. Andrews Old Course rekord hřiště při Dunhill Cup. Na osmnáct jamek mu tehdy stačilo pouhých 62 ran. Nejlepší sezonu pak prožil o rok později, když oslavil čtyři turnajové triumfy a zároveň se stal prvním hráčem v historii, jenž dokázal během jedné sezony výši výdělku přehoupnout přes hranici jednoho milionu dolarů. „Jsem mlýnek,“ řekl Strange a dodal: „maximalizoval jsem svou hru.“ Když v lednu 2005 oslavil padesátku, začal hrát na Champions Tour a záhy poznamenal: „Zhoršuju se. No co, k čertu s tím.“
Rovněž má za sebou bohatou historii v Ryder Cupu, když pětkrát reprezentoval Spojené státy coby hráč a v roce 2002 působil v roli kapitána. Nejlepší moment v Ryder Cupu předvedl v roce 1989 během závěrečných singlů. Tehdy dokázal na posledních čtyřech jamkách zahrát čtyřikrát birdie, pokořil Iana Woosnama, a tak vybojoval pro rodnou zemi alespoň remízu.
