Psát o Číně je velmi těžké. Je toho tolik zajímavého a důležitého, že ani nevíme, kde začít. Pro mnohé nezasvěcené čtenáře je to největší země na světě co do počtu obyvatel a třetí největší stát, pokud se rozlohy týká. Za těmito údaji je ale těžké si něco představit. Pro mnohé je to prostě velká země někde na druhé straně zeměkoule s nálepkou „komunistická". Podle našich zkušeností však nelze kategorizovat zemi jen podle jejího politického zřízení. Podstatná je konkrétní lidská zkušenost, konkrétní život lidí, kteří tam žijí. A protože jsme v Číně zažili mnohé – dobré i zlé –měli jsme možnost si postupně o této zemi a lidech, kteří v ní žijí, vytvořit poněkud komplexnější obraz. Realita života se nedá tak snadno zaškatulkovat do nějakých zjednodušených pojmů. Oni totiž i v Číně jsou lidé dobří i zlí, chytří i hloupí, pracovití i líní, vychytralí i čestní... Tak jako v Česku a všude jinde na světě.
Kde tedy začít? Zkusme si připomenout některá statistická data a uvědomit si, o čem je řeč. Například z hlediska počtu obyvatel se jeví úkol popsat Čínu, asi jako kdybychom chtěli v několika větách, odstavcích nebo článcích charakterizovat Evropskou unii dohromady se Severní a Jižní Amerikou (1,3 miliardy obyvatel). Zde je možné namítnout, že Čínu spojuje společná kultura a historie. To je jistě pravda, ale nesmíme zapomínat, že kromě Hanů (90 % obyvatelstva Číny) tvoří zbývajících deset procent (130 milionů!) zhruba padesát drobnějších národů a národnostních skupin. Některé z nich jsou tak velké jako třeba obyvatelstvo Česka nebo Litvy, Lotyšska, Slovenska. Možná někomu statistické informace o úžasném růstu čínské ekonomiky mnoho neříkají, pokud je nepřevedeme do snáze uchopitelných nebo představitelných pojmů. Když napíšu, že se dnes v celé Číně staví dvě miliardy čtverečních metrů bytů ročně, je to něco naprosto mimo normální lidskou zkušenost. Například v samotné Šanghaji se staví průměrně asi stokrát víc obytné plochy na obyvatele za rok než v celé České republice. Jinak řečeno, na každý metr čtvereční nového bytu v Česku se v Šanghaji postaví metrů sto. Tohle trvá už patnáct let! Popsat Čínu jako takovou je tedy opravdu velmi těžké, nebo dokonce nemožné. O co se ale můžeme nebo chceme pokusit, je přiblížit alespoň nepatrný úsek toho všeho na pozadí vlastních zážitků, zkušeností a našich projektů. Doufáme také, že tím přispějeme k tomu, aby Čína přestala být v Čechách chápána tak zjednodušeně a schematicky, jak se to zatím v převážné většině děje. Myslíme si, že to je je-diný způsob, jak alespoň částečně porozumět podstatě toho, jaká „říše středu" vlastně je.
Do Číny jsem poprvé přijela ke konci roku 1991. Vše se seběhlo velmi rychle a neměla jsem čas se na cokoli připravit. Ale i tak by to bylo zbytečné. Byl to pro mě šok, a nejen kulturní. „Ujeli jsme z komunistického Československa a najednou jsme zase zpátky v komunistické zemi", říkala jsem si. Mám já tohle zapotřebí? Co jsem komu udělala?" Ale nedalo se nic dělat. V té době v Kanadě přestala být pro architekty práce a na živobytí bylo třeba vydělat. Ne vždy má člověk možnost dělat pouze to, co mu nejvíc vyhovuje.
Moje první cesta do Orientu vedla přes Hongkong. Koloniální nadvláda Britů dala tomuto čínskému městu jistý řád a pravidla praktické demokratické správy. Tím položila základ jeho ekonomické prosperity. Bylo to příjemné a zajímavé město, živé a fungující. Ale sotva jsem překročila hranice Číny, čas se vrátil o mnoho let zpátky. Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku. Ekonomické reformy teprve začínaly. V čele země stála pragmatická vláda, která věděla, že k tomu, aby se nějaké reformy daly vůbec uskutečnit, je
třeba vybudovat spoustu nových bytů, kanceláří, hotelů, prostor pro výrobu, škol, nemocnic... Například v Šanghaji žily víc než dva miliony lidí na méně než čtyřech čtverečních metrech na osobu. To znamená postel a stejně velký prostor před ní. Čína trpěla nedostatkem úplně všeho. Neblahá kulturní revoluce zarazila vývoj společnosti na mnoho let. V jejím průběhu byly uzavřené vysoké školy, takže chyběla celá generace odborníků ve všech odvětvích. V Číně se tak otevřel prostor pro uplatnění lidí ze zahraničí. I pro mě, a o něco málo později i pro mého muže. Aniž jsme to v té chvíli tušili, stáli jsme na začátku životního období, v než měly Čína a Šanghaj velice významně zasáhnout do našeho profesního i soukromého života.
Žít v Číně nebylo v té době nijak příjemné. Bylo to náročné nejen pracovně, ale především psychicky. Jazyk byl nesrozumitelný a zdál se nám i nenaučitelný. Což sice nebyla pravda, ale při našem pracovním vytížení to bylo téměř nemožné. Člověk se nemohl domluvit, nic si sám nemohl ani přečíst. Bylo zbytečné shánět se po slovníku. Úplně jiné písmo znemožňovalo jeho použití. Stále nám všechno museli překládat a my často nevěděli, o čem je doopravdy řeč. Nebylo co koupit, kvalita běžně dostupných výrobků byla dost špatná, jíst se dalo prakticky jen v hotelech. Znečištění ovzduší bylo enormní, kultura a životní zvyky lidí pro nás cizí, vzdálené a nepochopitelné. Museli jsme se začít učit spoustu nových věcí. Že se nejí vidličkou a nožem, ale hůlkami, že smrkání je velmi neslušné nebo že historie se nepočítá na roky, ale na dynastie.
Druhý „čínský" projekt, na kterém jsem pracovala, už byl situován v Šanghaji. Byla to 170 metrů vysoká „administračka", ale o té snad až někdy jindy. Označení „perla orientu" získala Šanghaj v době největšího rozkvětu a slávy v první třetině dvacátého století. Město samo nemá tak dlouhou historii jako některá další města v okolí. Hospodářský rozkvět začal teprve v polovině devatenáctého století, kdy si po dvou vyhraných opiových válkách západní velmoci vymohly na čínském císaři provozování obchodu na několika místech čínského pobřeží. Šanghaj se stala jedním z takových „smluvních měst". Byla to místa, nad kterými – v důsledku vzájemné a pro Čínu nevýhodné smlouvy – měly západní mocno-sti svrchovanou pravomoc. Časem se město rozdělilo v zásadě na tři části – mezinárodní čtvrť (převážně anglo-americkou), francouzskou čtvrť a vlastní staré čínské město. V jedné čtvrti se jezdilo vpravo, ve druhé vlevo, jedna část měla elektrické napětí 120 V, druhá 220 V apod. Z města, které mělo původně asi tři sta tisíc obyvatel, se v třicátých letech minulého století stala třímilionová metropole – páté největší město na světě. Veškerá práva pro provozování obchodu a sprvu území Šanghaje mělo v té době celkem čtrnáct států. V Šanghaji byl i československý konzulát, který registroval asi tři sta Čechů a Slováků.
Když mě v roce 1994 jeden z mladých čínských architektů přizval ke spolupráci na velkém urbanistickém projektu, neměla jsem moc ponětí, o co se vlastně jedná. „Pudong" – nová rozvojová oblast Šanghaje na východním břehu řeky „Huangpu" – byl v té době jen nehostinným průmyslovým územím. Se starým městem Puxi na západním břehu jej spojovaly dva mosty a jeden tunel, které byly otevřeny až na počátku devadesátých let. Obrovský lineární prostor – Century Boulevard, který dnes protíná úhlopříčně celé území a který se měl stát jakousi monumentální páteří celého nového centra, se jen nejasně rýsoval jako jedno kontinuální zbořeniště. Charakteristická dominanta Šanghaje, televizní věž, už v té době stála, ale 420 metrů vysoká Jin Mao byla teprve na prknech architektů a dvě další, ještě vyšší věže, se plánovaly. Jak se postupně ukázalo, naším úkolem bylo rozpracovat koncept nového centra, takzvaného Lu Jia Zhui, a dát tak celé abstraktní vizi nové Šanghaje poněkud reálnější charakter. Náš projekt navazoval na mezinárodní soutěž urbanistického konceptu území, jíž se účastnili architekti světových jmen. Richard Rogers z Velké Británie, Dominique Perrault z Francie, Massimiliano Fuksas z Itálie a Toyo Ito z Japonska. Jeden návrh zpracovali také čínští architekti. Naším cílem bylo vytvořit praktický a realizovatelný koncept finančního centra východní Asie. Jako základ jsme dostali kompilát nejpodnětnějších myšlenek ze soutěže. Century Boulevard – hlavní prostor tvořící centrální osu – dělil území na dvě části.
Naše řešení se snažilo je opět propojit systémem podzemních a nadzemních pěších ulic. Tehdy chyběla čínským urbanistům reálná zkušenost, v jakých proporcích by měly být plochy rozděleny podle jednotlivých funkcí (kolik plochy pro kanceláře, kolik pro hotely, obchodní centra atd.). Nebylo jim také jasné, jaké budou dopady na dopravu, demografii a pohyb lidí. Výsledkem byla dokumentace s výkresy, schématy, grafy a výpočty zachycujícími principy řešení a dále model, který dával abstraktním představám konkrétní tvar.
V době, kdy jsme se seznamo vali s územím a podmínkami projektu, byly už v Číně patrné velké změny. Kancelář našeho klienta byla zařízena moderním nábytkem a počítači. Byl to velký rozdíl proti roku 1991. Co mě ale opravdu fascinovalo, byla skutečnost, že zodpovědnost za rozvoj tohoto velkého a důležitého území, kde bylo potřeba vyprojektovat a postavit několik milionů metrů čtverečních kanceláří, hotelů, obchodních center a restaurací, byla až na pár výjimek v rukách lidí, kterým bylo často sotva třicet let. Bylo mi čtyřicet a dost dobře jsem si neuměla představit, že bych byla v jejich kůži. Starší a zkušenější generace tu chyběla. Nebyl tu nikdo jiný než tito mladí lidé, kteří se do budování města pustili bez respektu k tradičním principům plánování měst. Rozhodně se jim také podařilo změnit tradiční představu o tom, co není možné v krátké době zrealizovat.
Projekt nového centra Šanghaje byl pro mne jedinečnou a neopakovatelnou příležitostí. Mohla jsem aktivně formovat nový střed světové metropole, ale i proměnit panorama Šanghaje. Náš plán je dnes z velké části naplněn, a tak mám možnost porovnávat představy se skutečností. V těsném sousedství mrakodrapu Jin Mao se také objevil na několik let tréninkový „golf range". Jeho návštěvu už vám dnes ale nemohu doporučit. Nedávno ho nahradily další mrakodrapy.
