Odmalička sedávala tátovi na bagu. Moc ji to nebavilo, ale přesto bylo dané, že bude hrát golf. U Nechanických totiž „hráli všichni“. Takže i jí sudičky položily do kolébky golfovou hůl a míček. Edita Nechanická (1985).
Rodiče ji nenutili, ale tím, že ji od útlého věku vozili na hřiště, kde otec Oldřich pracoval, bylo nad slunce jasné, co bude jejím údělem. Zpočátku se ale vzpouzela, nechtěla golf hrát. Asi jako téměř každá holčička předškolního věku začala chodit do „gymnastiky“! Ale ve dvanácti bylo všechno jinak. Začala trénovat ve středisku mládeže, hrála s kamarády nebo s tátou, na hřišti byla skoro každý den. „Bylo tam hodně dětí, najednou mě to začalo bavit,“ říká rodačka z Mariánských Lázní, kde doposud žije a hraje za jeden z nejprestižnějších golfových klubů Royal Golf Club Mariánské Lázně.
Golfový růst
Dětské túry ještě neexistovaly, hrála klubové turnaje, od čtrnácti let křížkové. A pak už šlo ráz naráz – mistrovství juniorů, mezinárodní mistrovství… Během tří let propracovala do mariánskolázeňského A družstva žen, s nímž získala svůj první mistrovský titul v soutěži družstev České republiky. V roce 2001 vybojovala na mezinárodním mistrovství České republiky juniorů první místo. V roce 2002 vyhrála mezinárodní mistrovství Slovinska a skončila pátá na mistrovství juniorů v Belgii. O rok později se stala absolutní vítězkou Evropské juniorské golfové tour, díky čemuž se mohla zúčastnit finálového turnaje Nick Faldo Series v Londýně. Vyhrála a kvalifikovala se na World Junior Championship do Ameriky, kde obsadila skvělé druhé místo.
Do základní školy chodila v Mariánských Lázních, po ní měla možnost jít studovat do Ameriky, ale nechtěla. „Nejspíš proto, že jsem taková domácí puťka! Jedináček! Měla jsem strach, že se nedomluvím, důvodů bylo víc. V Mariánkách byla hotelovka, jenže s jídlem jsem na tom všelijak, moc nejím, a tak jsem ji automaticky zamítla.“ Na řadu přišla drogistická škola zaměřená na selektivní kosmetiku – parfémy, výběrovou kosmetiku. „Bylo to docela zajímavé, týden škola, týden praxe. Jenže už jsem měla poměrně dost turnajů, absence byla veliká.“ Udělala si nástavbu ekonomického zaměření, ale po maturitě už další ambice na vysokoškolské studium neměla.
V roce 2004 vyhrála mezinárodní mistrovství ČR juniorů a poprvé měla příležitost startovat jako amatérská hráčka na divokou kartu v profesionálním turnaji Ladies European Tour (LET). V silně obsazeném turnaji postoupila jako první žena z České republiky do finále profesionálního turnaje. Nešťastné zranění těsně před startem ji připravilo o lepší výsledek (74. místo, pozn. aut.)
Národní mistrovství na jamky, mezinárodní mistrovství České republiky juniorek a mistrovství České republiky družstev žen 2005 – ve všech případech figurovalo jméno Edita Nechanická na druhém místě. O rok později maturovala, příprava na zkoušku dospělosti ovlivnila první polovinu sezony. Přesto uhrála několik slušných výsledků, ale to nejlepší přišlo až v listopadu. Edita se zúčastnila kvalifikace School Stage I na dámskou evropskou túru 2007. Díky postupu si zajistila účast na profesionální Telia Tour a další možnost bojovat o kartu na LET. Bohužel dvoudenní turnaj ve španělské La Cale však příliš nezvládla. Dělené 80. místo na postup do dalšího stupně kvalifikace nestačilo. Přesto se rozhodla opustit amatérský golf a přejít k profesionálům.
Mezi profi
První profesionální zkušenosti začala sbírat v Jižní Africe. Další turnaje odehrála v rámci Telia Tour, druhé nejvyšší ženské profesionální soutěže v Evropě, a v České PGA. „Byla to sezóna plná zkušeností, herních i životních, které jsou k nezaplacení,“ vzpomíná Edita. Jenže ani v následujícím roce si svůj sen – zisk plnohodnotné karty na Ladies European Tour, nesplnila.
„Jako amatér jsem to měla jednodušší. Prakticky o nic jsem se nemusela starat. Prakticky jsem jenom hrála. Dnes si musím všechno zařizovat sama. Letenky, ubytování, shánět sponzory. Pokud chci něco dokázat, nemohu hrát pouze doma. Musím do zahraničí.“
Svou roli sehrává i skutečnost, že se hraje o peníze. „Bylo období, kdy jsem s tím měla dost velké psychické problémy. Byla jsem stresovaná: Musím udělat cut, musím pokračovat v turnaji! Aby se mi zaplatilo startovné, nebo aspoň část nákladů. A když pak neprojdu cutem o ránu, minu pat z metru, potom druhý, třetí, nastřádá se to a je to těžší a těžší.“
Stresové situace se hromadily. Když byla na týčku, klepala se strachy. „Stála jsem nad balonkem a nevěděla, co mám dělat. Jak začít? Rukama, nohama? Nadechnout se, vydechnout? Přemýšlela jsem o tom tolik, až jsem přišla na teorie, jimiž jsem si zdůvodňovala svoje stavy, že by je Spielberg nevymyslel! Musela jsem na čas vypnout. Řekla jsem si, že se zase musím naučit hrát bez stresu, uvolněná, v klidu.
Momentálně hraje převážně české turnaje, absolvovala túru ve Španělsku, kde pobývala se svým přítelem. „Potřebuju najít znovu chuť ke golfu. A to znamená hrát, hrát a hrát. Chtěla jsem se dostat na evropskou túru, ale teď jsem ve stadiu, že chci dosáhnout vnitřního klidu a hrát golf pro radost.“
Golfové nádobíčko
„První hůl si pamatuju jenom z fotky. Byla dřevěná. Další hole byly Wilsony, klasické mládežnické, které se fasovaly v klubu. K novým jsem dostala ve chvíli, kdy jsem už měla handicap a začala jsem hrát. Founder Clubs – zabavila jsem je mamce. Pak jsem měla tři sety Titleist. Měnila jsem je podle toho, jak jsem rostla a jak byly ohrané. Další čtyři sezony jsem hrála s Taylor Made, potom jsem rok měla železa Srixon a dnes hraju s Clevelandem.
Driver Srixon ZR 800, mám na něm jiný shaft Graphalloy Epic s poněkud nižším kick pointem, než je standardní, takže balonek jde lépe do vzduchu. Pak 3 a 5 dřevo Clevelend Launcher, 4 hybrid Srixon AD a železa od 4 do 9 Cleveland CG7 tour. S tím, že na nich už mám jiné drážky, které jsem si speciálně objednávala. Kdybych třeba hrála kvalifikaci nebo nějaký turnaj evropské túry, tak je tam musím mít. Specialitka, na kterou jsem čekala čtyři měsíce. Wedge šestačtyřicet stupňů, Cleveland CG12, a potom další dvě wedge 54 a 58 stupňů Srixon WG-706. Ale kvůli v-drážkám také čekám na nové. Asi bude překvápko, jaké to budou. CG12, CG15 nebo úplně jiné?
Na Clevelandy jsem si už zvykla, ale nemohu zapomenout na první wedge. Ty byly tedy pořádné! Cobra Trusty Rusty. Loft 55 a 61. Neskutečné hole! Potom jsem hrála 54 a 60, až jsem nakonec sáhla po osmapadesátce, která mi víc vyhovuje a je příjemnější.
Na rozdíl od wedge putter měním docela často. Někdy hraju s center shaftem, klasikou, ale aktuálně mám Never Compromise.
Hole si nechávám stavět na míru, ale speciální úpravy nevyžaduju. Vždycky si ale vybírám shafty, aby byly lehké, a měly dobrou torzi. To je snad jediné specifikum, na kterém trvám. A nechávám si předělávat gripy. Aby mi pořádně seděly, dávám si pod ně dvě pásky navíc.
Při volbě holí je pro mne rozhodující, jak se mi líbí. Clevelandy jsem si třeba vybrala podle obrázku. Když vezmu hůl do ruky, musím mít dobrý pocit. Postavím se nad balonkem, založím a vím, že je to ono!“
