Pochází z muzikantské rodiny. Otec Petr Eben, strýc Ilja Hurník, bratři David a Kryštof. S aktivním sportem si nikdy pořádně netykal. Trochu lyžoval, s kamarády si občas zahrál fotbal. V životě by ho nenapadlo, že jednou propadne sportu, který ho totálně uchvátí. Marek Eben (1957) − moderátor, muzikant, herec, který už deset let hraje golf.
S golfem jste začal v Karlových Varech. Jakou roli v tom sehrál prezident Mezinárodního fi lmového festivalu Jiří Bartoška?
Pořád mi říkal: „Eben, ty musíš začít hrát!“ Ale hlavní impulz přišel od Luboše Štiky. Jednou jsem přijel s manželkou na Olšovky na oběd, Luboš přišel a povídá: „Tak pane Ebene, kdy začneme?“ Odvětil jsem, že to není pro mě, že je to ztráta času a snobský sport. Takové ty řeči, které se o golfu vedou dodnes. „Jak chcete, ale jste tady na festivalu, já bych vám dal každé ráno hodinu!“ Na podobné věci, které přijdou náhle a znenadání, jsem dost opatrný, ale přesto jsem si řekl, jestli není hřích takovou nabídku odmítnout. Kývl jsem, a to byl konec!
Takže vás golf vzal v momentě, kdy jste míček poprvé zvedl do vzduchu?
V mém případě to platí stoprocentně.
Když jsem si s vámi chtěl domluvit tento rozhovor, nedovolal jsem se. Až posléze jste mi sdělil, že jste byl na hřišti. Divadlo, koncerty, psaní písniček, natáčení Plovárny… Jak to děláte, že na rozdíl od jiných, kteří si pořád stěžují, že kvůli pracovnímu vytížení hrají sotva jednou za měsíc, jste na golfu poměrně často?
V první řadě si musíte uvědomit, že golf se neptá, kde na něj vezmete čas. Kupodivu zjistíte, že si ho uděláte. Z velké části je to samozřejmě dané i tím, kde bydlím. Na Olšovky to mám pět minut, na Cihelny taky, dvě minuty pěšky na jamku na Háje a Mariánské Lázně taky nejsou daleko. Tak to mi samozřejmě nedá. Za druhé je to můj jediný aktivní pohyb. Kdyby mi někdo řekl: „Hele, teď půjdeš na osmikilometrovou procházku a potáhneš za sebou tuhle dvacetikilovou věc!“, tak bych mu nejspíš sdělil, že se zbláznil A ještě navíc, když je ošklivé počasí! Při golfu to funguje. A je to zdravé. Když se například podívám na několikanásobnou mistryni republiky Hanku Chrástkovou, jaký hraje nádherný golf a žádný věk neřeší, tak to mě fascinuje. Který sport se dá dělat po osmdesátce? To je nádherná představa.
Možná to souvisí s tím, že s golfem lze začít kdykoli…
Je potřeba začít včas! Víte, kolik je krásných hřišť? Člověk to pak nestačí objezdit. To je další rozdíl proti jiným sportům. Fotbalové hřiště, hokejová hala, tenisový kurt, pořád stejné prostředí, stejné hřiště. Ale golfové hřiště je každé jiné. To přináší neuvěřitelné dobrodružství. Už jsem hrál všude možně – v Malajsii, v Jižní Africe, ve Státech, v Rakousku, na Kanárech… To je taková nádhera! I když je třeba hezké počasí, v Praze jsem neslyšel, že by někdo řekl, to je nádherný den, to jsem si ho skvěle užil. Na golfu? To je tak intenzivní.
A zvlášť ve všední den. Když můžete strávit pracovní den na golfu, to je něco úžasného!
Zřejmě narážíte na oblíbenou „hlášku“, že výše handicapu odpovídá počtu dnů strávených v práci. Kolik vlastně máte?
Osmnáct, jsem rád, že jsem se dostal pod dvacet.
Stejně asi doma moc nejste…
Nastolili jsme zcela nový systém − Markéta je natrvalo odstěhovaná ve Varech, má tam veškerý komfort, je soběstačná, může jít kdykoli se psem ven. Já jsem většinou čtyři dny v Praze, kdy se snažím udělat vše potřebné, ale jsou to čtyři dny hrůzy. Ovšem pak jsem zase tři čtyři dny s ní.
Chystáte s kapelou nějaké předvánoční koncerty?
Nemáme nic, běží StarDance. Téměř až do Vánoc, takže jsem se snažil koncerty v listopadu a v prosinci trochu „naředit“. Ani mi to nepřipomínejte, nevím, kde mi hlava stojí.
Všechno jednou skončí, i StarDance. Letos skončíte přesně v den svých narozenin…
…a na výročí naší svatby! Bude to osmadvacet let, co jsme se brali. To je dar! Když se podíváte kolem sebe, kolik vztahů nevydrží… Není to zadarmo, musí se do toho investovat, ale když to vydrží…
Vám manželství vydrželo i přes vážné postižení vaší Markéty. Jak dlouho vám trvalo, než jste se smířil s tím, že vaše žena už nikdy nebude taková, jaká byla, když jste ji poznal a jakou jste si ji vzal?
Když se taková věc stane, není dobré si pořád říkat: „Co s námi bude? Jak to dopadne?“ Shledal jsem, že nejlepší je odžít každý den, jak přijde, nekoukat moc dopředu a nechat to otevřené. Člověk může dělat to, co chce, může se snažit dělat to co nejlépe a o zbytek se už postarají ti nahoře. Jsou přece profíci, ne? Tak proč jim do toho mluvit? Většinou to stejně dopadne jinak, než si člověk myslí.
Chcete tím naznačit, že by se člověk měl víceméně odevzdat osudu?
V žádném případě! Člověk musí být v nějakém předstihu připraven, aby věděl, co má dělat, pokud v jeho životě nastaly nějaké změny. Ale přemýšlet co bude, dělat si starosti? To nemá smysl, vždyť tady zítra taky nemusíme být. Samozřejmě chvíli to trvalo, než jsem si zvykl. A zpočátku to bylo moc těžké, protože jsme najednou šli ze sta procent na nulu. Bez jakéhokoli varování, bez náznaku. Mně bylo osmadvacet, Markétě dvacet šest, začínali jsme úplně znovu. Pochopil jsem, že to bude běh na dlouhou trať.
Navíc minulá doba moc hendikepovaným nepřála…
O to to bylo složitější, tehdejší režim žádné hendikepované nechtěl vidět, zavíral je do speciálně k tomu určených zařízení. Pro nás to bylo obtížné i v tom, že potkávat hendikepovaného, navíc mediálně známého člověka normálně na ulici nebylo běžné. Pro lidi to byla velká atrakce. Neexistovaly žádné bezbariérové přístupy, člověk se pomalu nikam nedostal. Vzpomínám si, jak jsme byli nadšeni, když se ve Vodičkově ulici otevřel první McDonald, první hospoda, která měla bezbariérovou toaletu! Kdykoli jsme šli do města, byl to pro nás záchytný bod. Dneska je všechno jinak, společnost vytváří podmínky pro hendikepované, zařadila je normálně mezi sebe, a to je dobře pro obě strany. Mohou se angažovat v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, pracovat, působit v politice, hrát divadlo. Jen si vezměte třeba pana Trávu nebo Honzu Potměšila. To jsou doslova průkopníci.
Trávili jste někdy s Markétou Vánoce v cizině?
Nikdy!
Ani golf by vás nenalákal odjet a prožít Vánoce někde v teple jižních moří?
Vůbec ne! Mám dvaaosmdesátiletou maminku, těší se dobrému zdraví, takže zvláště o Vánocích si to chceme užít. Každý den je dar.
Jezdíte stále s manželkou do Ameriky?
V létě to byla ideální dovolená, hendikepovaní tam mají dokonalé podmínky. Ale když jsme se jednou vrátili přímo uprostřed povodní a měli zaplavenou výtahovou šachtu, takže jsme se nedostali domů, řekli jsme si, že si musíme vybudovat bezbariérový azyl. Amerika už nebyla řešením. Pro mne to bylo také dost náročné nejen fyzicky – pořád jsem musel vozík někam tahat, ale i psychicky. Nepřetržitá improvizace, Markéta vyžadovala neustálou pomoc. A tak jsme našli domeček u Varů, patřičně ho upravili a manželka se tam odstěhovala.
Z okna se díváte na green, z dnešního pohledu ideální a moderní bydlení. Vyběhnete ven a můžete hrát!
Když o tom přemýšlím, tak Markéta stráví na golfovém hřišti daleko víc času než já. Venčí tam psa, denně tak tři až čtyři hodiny stráví na golfu. Když jsme dům koupili, neexistoval jediný náznak, že by tam někdy vyrostlo golfové hřiště. A když ho potom začali stavět, vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být pro vozíčkáře takové požehnání. Golfové hřiště je snad jediný terén, kde člověk může vyjet do přírody a jet krásnou krajinou, tři čtyři kilometry po nádherné trávě.
Ale pohybovat se po golfovém hřišti není jen tak, může dojít ke zranění…
Markéta si to užívá. Dříve samozřejmě toho moc o golfu nevěděla, ani vědět nechtěla, protože ženám většinou vadí, když chlapi pořád hrají a jsou pryč. Ale musela se to naučit, musí vědět, co se na hřišti děje, musí znát pravidla a respektovat je, aby věděla, kde se může pohybovat a kde nikoli. Občas mně přijde SMS, kde například stojí: „Nenávidím tři probeschlagy!“ Protože přijede k fairwayi, vidí, co tam hráč dělá, a ví, že musí čekat. Nikdy by mě nenapadlo, že mi moje žena někdy pošle takovou zprávu.
Ale vás před lety taky nenapadlo, že někdy propadnete golfu!
