Legenda mezi českými marshaly je členem lektorského týmu Národního
institutu golfového vzdělávání. S výchovou marshalů má tedy své zkušenosti.
Legenda mezi českými marshaly je členem lektorského týmu Národního institutu golfového vzdělávání. S výchovou marshalů má tedy své zkušenosti.
Kdo se podle vás může stát marshalem?
Měl by to být aktivní golfista, měl by této hře rozumět, mít herní zkušenosti a celkový přehled o golfu. To v první řadě. Za druhé se musí umět chovat a dobře komunikovat. Musí být svým způsobem přátelský, ale když je potřeba, tak i zcela nekompromisní.
Není potřeba ještě něco navíc?
Zároveň je dobré a je to pro něj i velká výhoda, když je také rozhodčí. Protože musí objasňovat či vysvětlovat situace, s nimiž si hráči neví rady. A měl by se domluvit alespoň jedním světovým jazykem, především anglicky a německy.
Marshalové jsou v naprosté většině starší, respektovaní lidé. V nabídce kurzu je požadavek na minimální věk pětatřicet let. To je nějaké striktní ustanovení?
Není to podmínkou, žádná taková „vyhláška“ neexistuje. Marshalem se může stát i mladší člověk, ale u něj pak bývá docela složité získat respekt u starších lidí.
Jaké jsou vaše zkušenosti s chováním hráčů vůči marshalům?
Negativní i pozitivní. Při komerčních turnajích se velice často potkávám s lidmi, kteří začínají hrát golf. Na Karlštejně funguje skvěle spolupráce se startérem.Už tam se tyto klienty snažíme upozornit, že mají časový limit, který musejí dodržovat, že existují místní pravidla. A že je na hřišti marshal, který s nimi případně bude jednat.
Co byste nejvíce vytkl hráčům, kteří zdržují plynulost hry?
Nejčastěji se setkávám s tím, že hráč hraje na výsledek, soustředí se na hru a vůbec nevnímá hodinky. Překročí časový limit, protože některé věci dělá jinak, než by měl. Nepřipraví se včas na odpal, hráči dohrají jamku a na greenu se dohadují, kolik kdo hrál. Za těch pět let na Karlštejně nemůžu říct, že by se situace zlepšila nebo zhoršila, je pořád stejná. Jsou lidé, kteří si dají říct, a ti, kteří si říct nedají. Pak je naším úkolem je usměrnit, ale přitom je neodradit. Nesmí se stát, že by k nám už nepřišli. Naopak chceme, aby se jim u nás líbilo, aby se tu cítili příjemně. Z toho musí marshal vycházet, on je tím, kdo je s hráčem nejdéle ve styku. Na recepci se zdrží pět minut, v restauraci možná dvacet ale na hřišti je čtyři a půl hodiny. Někdy pět a půl až šest. Především při komerčních turnajích by měl marshal spolupracovat i s tím, kdo sestavuje startovní listinu. Aby hráči, kteří zatím nemají potřebnou výkonnost, šli třeba až ke konci a nezdržovali ty lepší.
Držíte se známé zásady golf, že můžete hrát špatně – za to vám nikdo nevynadá –, ale musíte chodit rychle?
Já říkám: Choďte rychle, hrajte pomalu!
Jak je ale možné, že se najdou tací, kteří stráví na hřišti až šest hodin?
Je to tím, že si postaví míč na týčko, jdou si k bagu pro hůl, přijdou k balonu a jdou pro jinou hůl. Pak chvílí přemýšlejí, zkusí si švih nanečisto. Posléze je napadne, že by si měli natáhnout rukavice. A místo dvaceti vteřin, které by měli na odpališti strávit, jsou tam minutu. Když první odejde, tak ten druhý teprve začne přemýšlet, jakou hůl vytáhnout. Takže místo aby flight odešel za tři minuty, zdrží se na týčku pět i sedm minut. A časová prodleva narůstá…
Co považujete vedle zdržování hry za největší nešvar na našich hřištích?
Když se na komerčních turnajích podává na hřišti alkohol. Hráči víc pijí, než hrají což neprospívá sportovnímu duchu hry. Někteří lidé neberou v mnoha případech golf jako sport. Myslí si, že když si zaplatí „fíčko“, mohou na hřišti strávit neomezenou dobu dělat si, co chtějí. Ale to nemá s golfem nic společného.
