Od sedmi let neznal nic jiného než basketbalový balon. René Štěpánek, známý pražský trenér mládeže, ho dovedl až do prvoligového týmu mužů Sparty Prahy. Pak ho osud zavál na Island, ale ani tam nebyl basketbalu nevěrný.
Po třech letech se vrátil domů a přestoupil do pražské Slavie, kde odehrál pět prvoligových sezon. Skončil v devětadvaceti s vědomím, že vrcholový basketbal ho věčně živit nebude. Když se o několik let později začal angažovat v nově vzniklé finančně-poradenské firmě, vstoupil do jeho života další sport – golf. Radim Lukeš (1972), předseda dozorčí rady firmy Partners.
„Trenér Štěpánek byl něco jako můj druhý táta. Vytáhl nás od minižáků až po chlapy,“ vzpomíná Radim. S basketbalem začal ve druhé třídě pod trenérem Zemanem, který tehdy objížděl pražské základní školy a dělal nábor do minižáků. „Zeptal se, kdo by to chtěl zkusit a já zvedl ruku.“ Krátce nato přebral družstvo trenér Štěpánek. „Vedl nás až do osmnácti. Byli jsme silná generace, několikrát jsme se stali mistry Prahy, v dorostu i mistry republiky. Z třináctičlenného kádru pak minimálně osm kluků hrálo první ligu.“ Radim se dostal do „áčka“ Sparty a spolu s ním i Jiří Zídek mladší, o pár let později první český basketbalista, který hrál americkou NBA. „S námi tam přešli ještě dva kluci, kteří však brzy skončili. Sparta měla tehdy silný mančaft, prosadit se bylo dost obtížné.“ Trénoval pětkrát týdně, o víkendech se hrálo. „Na jednu stranu mi to trochu vzalo mládí, nemohl jsem blbnout s kamarády, ale taky jsem neměl čas chytnout se nějaké party. Do osmnácti jsem byl na diskotéce asi dvakrát nebo třikrát. Basket škola, basket škola, nic jiného jsem neznal.“
Po maturitě na střední ekonomické škole začal studovat na VŠE, ale za tři čtvrtě roku toho nechal a odjel na Island za hlasem svého srdce. Házenkář a bývalý reprezentant Ruda Havlík tam trénoval a jeho dcera Eva byla na Islandu s ním… Zůstal tři roky, hrál basket, učil se angličtinu a chodil do práce. „Musel jsem si vydělat nějaké peníze, ale bylo to dost drsné. Byl jsem mladý, neuměl jsem jazyk, dělal jsem to poslední, co bylo. Byla to ale obrovská škola, člověk si pak váží úplně všeho.“ Když se vrátil domů, šel zpět na Spartu, kde však hrál rozehrávač František Babka. „Trenér by mě určitě nasazoval jako ‚dvojku‘, a to jsem nechtěl. A tak jsem kývl na nabídku Slavie Praha.
Sparta tehdy hrála v naší první lize špičku, my střed nebo spíš spodek tabulky. Starý ‚páky‘ – Áda Bláha, David Špička, Vláďa Vyoral… Skončil jsem po pěti letech, impulzem byl odchod Báci (spoluhráč Pavel Bacík, pozn. aut.), kterého si vyhlédla Opava. Nechtěl odejít, ale svou roli sehrály peníze, které mu nabídli. Jenže já si říkal, jsem Pražák, možná by to dopadlo stejně, ale z Prahy nechci. Bylo mi devětadvacet, musel jsem také myslet na to, co budu dělat dál, a tak jsem s prvoligovým basketbalem skončil.“ Pár let ještě hrál třetí ligu v Kralupech nad Vltavou, ale protože si po návratu z Islandu udělal hotelovou školu, přihlásil se do konkurzu, který vyhrál a nastoupil jako manažer do hotelu Don Giovanni.
„Jenže asi po dvou letech jsem měl pocit, že už nemůžu jít dál. Mohl jsem tak akorát střídat hotely, ale nic víc už mi to nedalo,“ říká Radim Lukeš. Když se objevila nabídka jít dělat finance, neváhal. Ke konci roku 1999 hotel Don Giovanni opustil a k 1. lednu 2000 nastoupil do OVB Allfinanz, kde se vypracoval od finančního poradce až na post nejvyššího zemského „direktora“. Po šesti letech, kdy chtěl provést určité změny, které však firma neakceptovala, odešel. Dnes je předsedou dozorčí rady ryze české finančně-poradenské společnosti Partners, která vznikla v roce 2007 a po třech letech se stala jedničkou na trhu.
Finanční poradenství jinak
„Chceme tu práci dělat jinak než ostatní,“ vysvětluje. „Finanční poradenství se u nás dodnes bere ve smyslu, že prodáte klientovi nějaký produkt, ať je to hypotéka, investice či cokoli jiného, a tím to končí. To ‚jinak‘ v našem případě znamená, že jsme přišli s nabídkou produktů, které jsou nejlevnější na trhu, ale zároveň i nejkvalitnější. Držíme se sloganu, že to, co poradíme klientovi, bychom poradili sami sobě nebo své rodině! A to ‚jinak‘ též znamená, že klienta bereme vážně. Nejde o to, že mu ‚jenom něco‘ prodáme, ale neustále se o něj staráme. Komunikujeme s ním o tom, co se u něj změnilo, co momentálně potřebuje vyřešit nebo použít. Jde zkrátka o celoživotní partnerství klienta a finančního poradce.“
Nabídka produktů firmy Partners je celková – od primárního investičního poradenství až po speciální poradenství kupříkladu pro hokejistu, který se vrátil domů z kanadsko-americké NHL. Klientem firmy se může stát kterýkoli občan, ale samozřejmě i celá rodina nebo firma. V naprosté většině je Partners získávají na základě referencí a doporučení. Takže se ani nelze divit, že jsou momentálně u nás největší finanční poradenskou firmou, co se týká objemu zprostředkovaných obchodů. A zároveň i nejkvalitnější, protože jsou na své pracovníky velice nároční.
„Práce finančního poradce není jednoduchá. Musí být komunikativní, odborně připravený a musí se vyvíjet,“ reaguje Radim Lukeš. „Když například obsazujeme post některého z ředitelů, držíme se zásady, že si ten člověk musí ve firmě projít úplně od základu vším. Prošel jsem si tím i já. A do toho mi právě basketbal dal strašně moc. Disciplínu, umění prohrávat, práci v týmu, chuť vyhrávat. Jsme firma založená na výkonu, nechceme průměrné lidi, kterým ‚to stačí‘, ale lidi, kteří chtějí dokázat víc a víc. Chceme rozšířit síť klientských center, chceme přicházet s dalšími exkluzivními produkty v oblasti pojištění či investic. Dnes už máme bankovní služby, zakládáme vlastní investiční společnost a do budoucna uvažujeme o vstupu na burzu. Soutěžení, hecování, měsíční žebříčky, to všechno v naší firmě najdete. A taky řadu bývalých špičkových sportovců – basketbalisty, cyklisty, veslaře…,“ charakterizuje propojenost firmy Partners se sportem.
Když přišel golf…
Vedle basketbalu mu na jiné sporty moc času nezbývalo. Někdy si zahrál tenis, občas zašel do posilovny, což mu „zůstalo“ z dob vrcholového sportu. Dokonce asi dva roky posilovnu vlastnil spolu se svým trenérem Rendou Štěpánkem. „Přenechal jsem mu ji, když jsem nastoupil do hotelu Don Giovanni,“ vzpomíná Radim. V oblasti jeho zájmu se dlouho žádný jiný sport neobjevil, až přišel… golf!
„Bylo to krátce poté, kdy vznikli Partners, takže někdy v průběhu roku 2007. Golf hrálo plno lidí kolem mě, já ho znal pouze z médií. Tak jsem to taky zkusil a chytlo mě to! Okamžitě jsem si koupil hole a začal spolupracovat s trenérem Alanem Babickým. Ale nezačal jsem kvůli tomu, abych byl in, vzalo mě to atmosférou, která panovala na hřišti, kam mě vzali kamarádi, když jsem to ještě pořádně neuměl. A velkou roli v tom pak sehrál pocit, který znají všichni basketbalisté. Vystřelíte, balon opustí ruku, je v půli cesty a vy už víte, že bude koš! Ve chvíli, kdy se tohle dostavilo při golfu, jsem si řekl, tak to je přesně ono. To chci hrát!“
Alan Babický ho trénoval asi tři měsíce, ale potkávají se dodnes. „Vždycky mi něco řekne, opraví švih. A už třetí rok jezdíme v zimě na týden do Španělska k Simonu Holmesovi. To mi dá vždycky strašně moc! Simon mě totálně předělá, dva týdny to vydrží, jenže je zima, doma nehraju, a všechno to jde tak trochu vniveč. Vím, že bych mohl jít s handicapem dolů, momentálně mám dvacet, ale musel bych tomu věnovat víc času. Víc trénovat, musel bych golfem žít. Jsem smířený s tím, že to asi nepůjde, ale vždycky si říkám, že přes léto se sebou něco udělám.“
K jeho nejoblíbenějším hřištím patří Albatross, Radecký Course na Konopišti a v poslední době i Kunětická Hora. Už několikrát se mu totiž podařilo s týmem Partners vyhrát turnaj, který se tam pravidelně pořádá pro nejrůznější finanční instituce. „Pokud jde o zahraničí, tak mám rád všechna hřiště, která jsem hrál v teple – Turecko, Mexiko, Dominikánská republika. Vím, že existuje pouze špatně oblečený golfista, ale nemám rád golf v chladu, v dešti, když fouká vítr. Irsko, Skotsko, Anglie to prostě nemusím. Mám rád teplo, a když ze hřiště ještě vidím moře, tak to je absolutní nádhera!“
I když mu klima Britského souostroví příliš nevyhovuje, jeho největší golfový, ale paradoxně i basketbalový zážitek se pojí právě s částí světa, která dala světu golf. „V roce 2006 jsem byl na Ryder Cupu ve Straffanu, v hrabství Kildare v Irsku. Už jenom být při tom byl zážitek, ale mně se tam přihodilo něco neuvěřitelného. Byli jsme na hřišti, ještě se nehrálo. Najednou se objevila zpráva, že Američané jdou trénovat na jedničku. Davy lidí se tam okamžitě přemístily, řekli jsme si, že se mezi ně nebudeme cpát a půjdeme se podívat na putting. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, jak dobře jsme udělali. Ta zpráva byla totiž hozená vějička. Nikde nikdo, pak přijela kárka, z ní vyskočil Tiger Woods a všichni ostatní! Deset patnáct minut jsme je měli na dosah ruky, ze dvou metrů jsem sledoval Tigera, jak hraje jeden putt jako druhý. Diváci to samozřejmě za chvíli zjistili, najednou kolem mne nebylo k hnutí. Pořád do mě někdo strkal, zleva, zprava, zezadu. Jednou, dvakrát, třikrát! Tak ještě jednou a už ti něco řeknu! Drc! Otočím se a za mnou stál on! Michael Jordan! ‚Sorry!‘ A začal si něco povídat s Tigerem Woodsem. Byl jsem z toho úplně paf! Jedu za golfem a potkám nejlepšího basketbalistu světa!“
