Golf & Style

O tomto hřišti jsem slyšel spoustu mýtů a legend a mnoho jsem o něm již četl. Nikdy jsem, ale neměl možnost navštívit je osobně. Snad jako dárek k mé 20. golfové sezóně přišla možnost si tento sen společně s několika přáteli splnit a vypravit se do této Mekky golfu.

Před odletem do Edinburghu, kde jsme chtěli strávit první noc a navštívit Whisky Distillery, které mimochodem „šéfuje“ manažer z Čech, jsme měli zajištěný

tee-time na hřištích Castle Course

a Torrance-Fairmont, která jsou jen pár mil od centra St. Andrews. Trochu nás mrzelo, že se nám nepodaří zahrát si Old Course, ale už jen ten pocit, že tohle hřiště uvídíme na vlastní oči a zahrajeme si v St. Andrews, jakékoli zklamání převyšoval. Tee time na Old Course si totiž musíte písemnou formou – dopisem, mailem či faxem objednat nejpozdějí do druhé zářijové středy předcházejícího roku. Nebo můžete zkusit štěstí v loterii, kde stačí na místě vyplnit soutěžní kartu pro celý flight a pak jen doufat, že vás na následující den vylosují. Pokud jste sám nebo sama, můžete se také dostavit brzy ráno kolem šesté hodiny na Old Course a věřit, že někdo z hráčů nepřijede a jeho místo připadne vám. Což je ale nepravděpodobné.

V žádném případě nejezděte na Old Course v neděli. To si totiž určitě nezahrajete. Hřiště je uzavřeno pro hru a provádí se potřebná údržba. Veřejnosti však v tento den slouží jako místo odpočinku, procházek, pikniků či plážových radovánek na přilehlém pobřeží. Velice mě překvapilo, že vás na Old Course pustí i s vaším čtyřnohým miláčkem, a to bez ohledu na to, zda-li jste členem klubu nebo ne. Jen se mi nepodařilo zjistit, zda ke scorecard dostanete i speciální sáček na psí exkrementy s logem St.Andrews Links…

Česká stopa v St. Andrews

Naše první kroky po příjezdu do St. Andrews vedly do Pilmour House, sídla St. Andrews Links Trust, kde nás přivítal Mike Woodcock, Communications Manager celého trustu. Ve své kanceláři mile, s radostí a úsměvem na rtech trpělivě odpovídal na naše všetečné otázky.

Vysvětlil, že resort St. Andews Links zahrnuje celkem sedm hřišť. Počínaje legendárním Old Course, přes New Course, Jubilee Course, Eden Course, Strathtyrum Course, Balgove Course až po Castle Course. O všech nám předal mnoho zajímavých informací a přidal i další ze zákulisí St. Andrews. Mimo jiné i tu, že o celý resort St. Andrews Links se stará úctyhodných 100 greenkeeperů!

Už od počátku mi připadalo, že z osobnosti Mika vyzařuje něco jakoby českého. A pak se Mike přiznal! Jeho žena je Češka, takže jsme se už vůbec nedivili, když v průběhu našeho rozhovoru občas prohodil nějaké to žertovné české slovíčko. Další se, jak jsme zjistili později, ozývala i z jiných koutů malebného golfového

Předkrm na Castle Course

Po noci strávené v nedalekém rodinném hotýlku s báječnou skotskou atmosférou jsme se nedočkavě vypravili na Caslte Course. Hřiště má svoji atmosfétu, stejně jako všechny ostatní v této oblasti. Fairwaye i greeny jsou tvrdší, takže mají velký doběh. Najít balon v dobře sestřižených roughech není zas tak velký problém. Opravdovým zážitkem jsou ale greeny. Tak veliké jsem ještě neviděl! Někdy jsem měl pocit, že na opačný konec greenu nelze dohlédnout. Na druhou stranu to mělo výhodu – okolí greenů bylo tak dokonale střiženo, že pokud si nejste jisti jako já v chipech, tak můžete klidně použít putter. A to i mimo green.

Nejkrásnější jamkou tohoto hřiště lemujícího pobřeží je bezesporu sedmnáctka. Třípar dlouhý 174 yardů (159 m) ze žlutých odpališť je opravdovým zážitkem. Hraje se přes propast a z odpaliště se to zdá být o hodně kratší, než ve skutečnosti je. Vím, o čem mluvím, protože jsem mořským pannám chladného Severního moře poslal tři úplně nové balony do výbavy.

Na legendě legend

Po osmnácti jamkách na Castle Course nás čekalo obrovské překvapení. Slečna v recepci nám sdělila, že naše karta, kterou jsme vložili do loterie o tee time na Old Course, byla vylosována a následující den nás v 11.20 očekávají na jamce č. 1. Old Course! Nedovedete si představit, co to s námi všemi v tento okamžik udělalo. Potkalo nás pravé golfové štěstí. Ráno si půjdeme zahrát legendu mezi hřišti a budeme moci přecházet přes slavný Swilcan Bridge!

Nemohl jsem dospat rána. Přestože jsme měli tee time až v 11.20, již za časného a chladného rozbřesku jsem brouzdal hotelovou zahradou a s foťákem v ruce chytal úžasné světlo zvyšující krásu místních zákoutí. Jako kdyby nám golfový bůh, který při nás stál v loterii, seslal i slunečný den na podporu tohoto golfového svátku. Ostatně bůh při nás stál již od cesty z letiště, kde jsme v autopůjčovně obdrželi auto s poznávací značkou obsahující tři všeříkající písmena – „BUH“. Je to tady! Je krátce po půl desáté a my stojíme na parkovišti v St. Andrews před British Golf Museum a vyndaváme si z našeho „božského“ auta výbavičku. V hlavě se mi honí myšlenky: Není to jenom sen? Jsem opravdu tady? Budeme hrát Old Course? Podaří se mi na jedničce drive? Nevyhodí mě startér, když si udělám na odpališti cvičný odpal? Netrefím na 17. jamce hotel? Byla to spousta otázek, ze kterých se až na tu poslední žádná nevyplnila.

Dvacet minut před startem se musíte dostavit do domečku startéra, který je tu dle svých vlastních slov každý den. (Podle mne se nemůže jmenovat jinak než Jim Brown.) Prokážete se herní kartou České golfové federace a zaplatíte fee ve výši 130 liber, to v období od dubna do října. Po zaplacení a kontrole způsobilosti ke hře na Old Coursu, která je limitována handicapem 24 pro muže a 36 pro ženy, vás opět čeká milé překvapení. Od Jima Browna obdržíte „pytlíček“ obsahující vše potřebné ke hře: scorecard, birdiecard, vypichovátko, několik týček a tužku s logem Old Coursu v tradiční zelené kárované barvě.

Je 11.10 a na prvním odpališti Old Coursu nás vítá usměvavý a velice milý startér David Greybe. Přeje nám krásný zážitek, vysvětluje místní pravidla, ochotně se nabízí, že nás vyfotí a rád se fotí i s námi.

Po docela povedených drivech vykračujeme pravou nohou na Old Course. Z hřiště sálá daleko větší historie, než jsem očekával ve svých představách A je opravdu překrásné. Průvodce nám dělá caddy Patrik, který vždy napoví, kam hrát a kde nás čeká nějaký ten schovaný bunker, kterých je na hřišti 112. Od malých, neuvěřitelně hlubokých kruhovýtého tvaru až k tomu největšímu Hell’s Bunkeru na 14. jamce, který dělá čest svému jménu a je opravdu pekelný. Dále se zde potkáte s názvy bunkerů jako například Principálův nos (16. jamka) nebo Rakev (rovněž 16. jamka). Určitě doporučuji si do flightu caddyho vzít. Za těch 40 liber to opravdu stojí a je vám velmi nápomocen.

Greeny jsou i zde obrovské a většina z nich je dvojitých. Samostatné naleznete jen na jamkách 1, 9, 17 a na 18. Hřiště včetně greenů je zase velice tvrdé, výhodu mají hráči, kteří hrají své rány tzv. na doběh. Další zvláštností tohoto legendárního hříště, kde se letos hraje již 150. ročník The Open, který je rovněž znám pod názvem British Open a vrací se na toto hřiště každých pět let, je pravidlo neumožňující beztrestný drop v případě, že váš balon leží na cestě. Hřiště v podstatě od svého založení někdy kolem roku 1400 neprodělalo až na pár drobných úprav žádné změny mimo prodloužení některých jamek a nových odpališť. Pomalu procházíme jednotlivé jamky, kousek za jamkou číslo 9 se občerstvujeme u občerstvovacího auta, které je zde připraveno každý den a nabízí základní občerstvení pro hráče a jejich doprovod. Teplý čaj ve větrném počasí přijde opravdu vhod. Trochu jsem měl obavy, aby se k silnému větru nepřidal i déšť, ale náš caddy Patrik nás ujistil, že zde v průměru přší pouze patnáct dní za sezonu.

Pokračujeme vstříc druhé devítce a dalším nástrahám Old Course. Hned na desítce na nás čeká osm bunkerů na pouhých 311 yardech (284 m). Jedenáctka, nesoucí jméno Hight, je druhou a zároveň poslední tříparovou jamkou na hřišti. Blížíme se k jamce číslo 14 a má obava je jediná: netrefit Hell’s Bunker. Z něj bych se opravdu nerad vyhrával. Je to největší a nejobávanější bunker na hřišti. Lepší je na této jamce hrát více doleva, radí náš caddy Patrik. Máte poté lepší výhled na green. Dávám na jeho rady a opravdu se Peklu vyhýbám. Můj klid a radost z obelstění tohoto obávaného obřího bunkeru netrvá ale příliž dlouho. Narážíme snad na největší nástrahu hřiště: jamku číslo 17. Na ní je nutností hrát přes část hotelu St. Andrews. Mé obavy se naplnily. Caddy radí hrát z bílých odpališť. Je to dál od budovy a je zde větší pravděpodobnost, že se drive podaří více zvednout. K mé smůle, jak se později ukáže, nás dochází další flight, tvořený hráči důchodového věku s hodně nízkým handicapem, což jsem vypozoroval na předcházejících jamkách. Připravuji se na ránu... A najednou mám kolem sebe asi dvanáct párů očí, které mne bedlivě sledují. Mám trému mnohonásobně větší než při driveru na jedničce, a to se projevuje i v kvalitě odpalu. Bum! Míček se odráží od štítu hotelu a vysokou rychlostí dopadá mezi „důchodce“, kteří na mne koukají jako na zjevení.

No nic. Míč je pryč, hraji nový. Opět z bílých odpališť. Prásk! Tentokrát to odnesla střecha hotelu a následně pravděpodobně parkoviště. V tom se výrazy místních borců stávaly již opravdu nebezpečnými a já tuto jamku s pocitem naprostého sebezostuzení vzdávám a škrtám.

Konečně docházíme na odpaliště osmnáctky, jen pár metrů před námi se ve své plné kráse klene již zmiňovaný legendární, snad ze všech fotek St. Andrews známý mostek Swilcan Bridge. V neskonalé touze po fotografii na tomto posvátném místě a po nápravě předcházející jamky se opírám do driveru a ono to vychází.

Následuje skupinové foto a posledních pár metrů hřiště, které tu stojí již více jak 600 let. Má druhá rána se daří a jsem na greenu! Je to sice asi pětadvacet metrů od jamky, ale jsem tam! Opět se kolem greenu a hranice hřiště objevují diváci a spousta dalších golfistů, kteří se přijeli podívat do míst, kde to vše začalo. Má nervozita stupňující se přítomností diváků a jejich fotoaparátů opět graduje a já se pouštím do toho „mega“ puttu. Míček se zastavuje asi 30 cm od jamky a diváci tleskají. Je to pro mne veliká pocta a konečně zažívám neuvěřitelný pocit, jako hráči jiného kalibru. Pravda, ti by asi zahráli birdie, ale pro mne je par na této jamce víc než dobrý. 

Stejně jako je snem každého tenisty vstoupit na trávu centrálního kurtu ve Wimbledonu, snem každého golfisty, ať již začínajícího nebo pokročilého, je dotknout se trávy nejslavnějšího a nejstaršího hřiště Old Course ve skotském St. Andrews. Jeho historie se datuje již od roku 1400 a The Open Championship na něm právě oslavil 150. výročí své existence.

O tomto hřišti jsem slyšel spoustu mýtů a legend a mnoho jsem o něm již četl. Nikdy jsem, ale neměl možnost navštívit je osobně. Snad jako dárek k mé 20. golfové sezóně přišla možnost si tento sen společně s několika přáteli splnit a vypravit se do této Mekky golfu. Před odletem do Edinburghu, kde jsme chtěli strávit první noc a navštívit Whisky Distillery, které mimochodem „šéfuje“ manažer z Čech, jsme měli zajištěný tee-time na hřištích Castle Course a Torrance-Fairmont, která jsou jen pár mil od centra St. Andrews. Trochu nás mrzelo, že se nám nepodaří zahrát si Old Course, ale už jen ten pocit, že tohle hřiště uvídíme na vlastní oči a zahrajeme si v St. Andrews, jakékoli zklamání převyšoval. Tee time na Old Course si totiž musíte písemnou formou – dopisem, mailem či faxem objednat nejpozdějí do druhé zářijové středy předcházejícího roku. Nebo můžete zkusit štěstí v loterii, kde stačí na místě vyplnit soutěžní kartu pro celý flight a pak jen doufat, že vás na následující den vylosují. Pokud jste sám nebo sama, můžete se také dostavit brzy ráno kolem šesté hodiny na Old Course a věřit, že někdo z hráčů nepřijede a jeho místo připadne vám. Což je ale nepravděpodobné.V žádném případě nejezděte na Old Course v neděli. To si totiž určitě nezahrajete. Hřiště je uzavřeno pro hru a provádí se potřebná údržba. Veřejnosti však v tento den slouží jako místo odpočinku, procházek, pikniků či plážových radovánek na přilehlém pobřeží. Velice mě překvapilo, že vás na Old Course pustí i s vaším čtyřnohým miláčkem, a to bez ohledu na to, zda-li jste členem klubu nebo ne. Jen se mi nepodařilo zjistit, zda ke scorecard dostanete i speciální sáček na psí exkrementy s logem St.Andrews Links…

Česká stopa v St. Andrews

Naše první kroky po příjezdu do St. Andrews vedly do Pilmour House, sídla St. Andrews Links Trust, kde nás přivítal Mike Woodcock, Communications Manager celého trustu. Ve své kanceláři mile, s radostí a úsměvem na rtech trpělivě odpovídal na naše všetečné otázky. Vysvětlil, že resort St. Andews Links zahrnuje celkem sedm hřišť. Počínaje legendárním Old Course, přes New Course, Jubilee Course, Eden Course, Strathtyrum Course, Balgove Course až po Castle Course. O všech nám předal mnoho zajímavých informací a přidal i další ze zákulisí St. Andrews. Mimo jiné i tu, že o celý resort St. Andrews Links se stará úctyhodných 100 greenkeeperů! Už od počátku mi připadalo, že z osobnosti Mika vyzařuje něco jakoby českého. A pak se Mike přiznal! Jeho žena je Češka, takže jsme se už vůbec nedivili, když v průběhu našeho rozhovoru občas prohodil nějaké to žertovné české slovíčko. Další se, jak jsme zjistili později, ozývala i z jiných koutů malebného golfového

Předkrm na Castle Course

Po noci strávené v nedalekém rodinném hotýlku s báječnou skotskou atmosférou jsme se nedočkavě vypravili na Caslte Course. Hřiště má svoji atmosfétu, stejně jako všechny ostatní v této oblasti. Fairwaye i greeny jsou tvrdší, takže mají velký doběh. Najít balon v dobře sestřižených roughech není zas tak velký problém. Opravdovým zážitkem jsou ale greeny. Tak veliké jsem ještě neviděl! Někdy jsem měl pocit, že na opačný konec greenu nelze dohlédnout. Na druhou stranu to mělo výhodu – okolí greenů bylo tak dokonale střiženo, že pokud si nejste jisti jako já v chipech, tak můžete klidně použít putter. A to i mimo green. Nejkrásnější jamkou tohoto hřiště lemujícího pobřeží je bezesporu sedmnáctka. Třípar dlouhý 174 yardů (159 m) ze žlutých odpališť je opravdovým zážitkem. Hraje se přes propast a z odpaliště se to zdá být o hodně kratší, než ve skutečnosti je. Vím, o čem mluvím, protože jsem mořským pannám chladného Severního moře poslal tři úplně nové balony do výbavy.

Na legendě legend

Po osmnácti jamkách na Castle Course nás čekalo obrovské překvapení. Slečna v recepci nám sdělila, že naše karta, kterou jsme vložili do loterie o tee time na Old Course, byla vylosována a následující den nás v 11.20 očekávají na jamce č. 1. Old Course! Nedovedete si představit, co to s námi všemi v tento okamžik udělalo. Potkalo nás pravé golfové štěstí. Ráno si půjdeme zahrát legendu mezi hřišti a budeme moci přecházet přes slavný Swilcan Bridge!

Nemohl jsem dospat rána. Přestože jsme měli tee time až v 11.20, již za časného a chladného rozbřesku jsem brouzdal hotelovou zahradou a s foťákem v ruce chytal úžasné světlo zvyšující krásu místních zákoutí. Jako kdyby nám golfový bůh, který při nás stál v loterii, seslal i slunečný den na podporu tohoto golfového svátku. Ostatně bůh při nás stál již od cesty z letiště, kde jsme v autopůjčovně obdrželi auto s poznávací značkou obsahující tři všeříkající písmena – „BUH“. Je to tady! Je krátce po půl desáté a my stojíme na parkovišti v St. Andrews před British Golf Museum a vyndaváme si z našeho „božského“ auta výbavičku. V hlavě se mi honí myšlenky: Není to jenom sen? Jsem opravdu tady? Budeme hrát Old Course? Podaří se mi na jedničce drive? Nevyhodí mě startér, když si udělám na odpališti cvičný odpal? Netrefím na 17. jamce hotel? Byla to spousta otázek, ze kterých se až na tu poslední žádná nevyplnila.

Dvacet minut před startem se musíte dostavit do domečku startéra, který je tu dle svých vlastních slov každý den. (Podle mne se nemůže jmenovat jinak než Jim Brown.) Prokážete se herní kartou České golfové federace a zaplatíte fee ve výši 130 liber, to v období od dubna do října. Po zaplacení a kontrole způsobilosti ke hře na Old Coursu, která je limitována handicapem 24 pro muže a 36 pro ženy, vás opět čeká milé překvapení. Od Jima Browna obdržíte „pytlíček“ obsahující vše potřebné ke hře: scorecard, birdiecard, vypichovátko, několik týček a tužku s logem Old Coursu v tradiční zelené kárované barvě.Je 11.10 a na prvním odpališti Old Coursu nás vítá usměvavý a velice milý startér David Greybe. Přeje nám krásný zážitek, vysvětluje místní pravidla, ochotně se nabízí, že nás vyfotí a rád se fotí i s námi.

Po docela povedených drivech vykračujeme pravou nohou na Old Course. Z hřiště sálá daleko větší historie, než jsem očekával ve svých představách a je opravdu překrásné. Průvodce nám dělá caddy Patrik, který vždy napoví, kam hrát a kde nás čeká nějaký ten schovaný bunker, kterých je na hřišti 112. Od malých, neuvěřitelně hlubokých kruhovýtého tvaru až k tomu největšímu Hell’s Bunkeru na 14. jamce, který dělá čest svému jménu a je opravdu pekelný. Dále se zde potkáte s názvy bunkerů jako například Principálův nos (16. jamka) nebo Rakev (rovněž 16. jamka). Určitě doporučuji si do flightu caddyho vzít. Za těch 40 liber to opravdu stojí a je vám velmi nápomocen.

Greeny jsou i zde obrovské a většina z nich je dvojitých. Samostatné naleznete jen na jamkách 1, 9, 17 a na 18. Hřiště včetně greenů je zase velice tvrdé, výhodu mají hráči, kteří hrají své rány tzv. na doběh. Další zvláštností tohoto legendárního hříště, kde se letos hraje již 150. ročník The Open, který je rovněž znám pod názvem British Open a vrací se na toto hřiště každých pět let, je pravidlo neumožňující beztrestný drop v případě, že váš balon leží na cestě. Hřiště v podstatě od svého založení někdy kolem roku 1400 neprodělalo až na pár drobných úprav žádné změny mimo prodloužení některých jamek a nových odpališť. Pomalu procházíme jednotlivé jamky, kousek za jamkou číslo 9 se občerstvujeme u občerstvovacího auta, které je zde připraveno každý den a nabízí základní občerstvení pro hráče a jejich doprovod. Teplý čaj ve větrném počasí přijde opravdu vhod. Trochu jsem měl obavy, aby se k silnému větru nepřidal i déšť, ale náš caddy Patrik nás ujistil, že zde v průměru přší pouze patnáct dní za sezonu.

Pokračujeme vstříc druhé devítce a dalším nástrahám Old Course. Hned na desítce na nás čeká osm bunkerů na pouhých 311 yardech (284 m). Jedenáctka, nesoucí jméno Hight, je druhou a zároveň poslední tříparovou jamkou na hřišti. Blížíme se k jamce číslo 14 a má obava je jediná: netrefit Hell’s Bunker. Z něj bych se opravdu nerad vyhrával. Je to největší a nejobávanější bunker na hřišti. Lepší je na této jamce hrát více doleva, radí náš caddy Patrik. Máte poté lepší výhled na green. Dávám na jeho rady a opravdu se Peklu vyhýbám. Můj klid a radost z obelstění tohoto obávaného obřího bunkeru netrvá ale příliž dlouho. Narážíme snad na největší nástrahu hřiště: jamku číslo 17. Na ní je nutností hrát přes část hotelu St. Andrews. Mé obavy se naplnily. Caddy radí hrát z bílých odpališť. Je to dál od budovy a je zde větší pravděpodobnost, že se drive podaří více zvednout. K mé smůle, jak se později ukáže, nás dochází další flight, tvořený hráči důchodového věku s hodně nízkým handicapem, což jsem vypozoroval na předcházejících jamkách. Připravuji se na ránu... A najednou mám kolem sebe asi dvanáct párů očí, které mne bedlivě sledují. Mám trému mnohonásobně větší než při driveru na jedničce, a to se projevuje i v kvalitě odpalu. Bum! Míček se odráží od štítu hotelu a vysokou rychlostí dopadá mezi „důchodce“, kteří na mne koukají jako na zjevení.

No nic. Míč je pryč, hraji nový. Opět z bílých odpališť. Prásk! Tentokrát to odnesla střecha hotelu a následně pravděpodobně parkoviště. V tom se výrazy místních borců stávaly již opravdu nebezpečnými a já tuto jamku s pocitem naprostého sebezostuzení vzdávám a škrtám.

Konečně docházíme na odpaliště osmnáctky, jen pár metrů před námi se ve své plné kráse klene již zmiňovaný legendární, snad ze všech fotek St. Andrews známý mostek Swilcan Bridge. V neskonalé touze po fotografii na tomto posvátném místě a po nápravě předcházející jamky se opírám do driveru a ono to vychází.

Následuje skupinové foto a posledních pár metrů hřiště, které tu stojí již více jak 600 let. Má druhá rána se daří a jsem na greenu! Je to sice asi pětadvacet metrů od jamky, ale jsem tam! Opět se kolem greenu a hranice hřiště objevují diváci a spousta dalších golfistů, kteří se přijeli podívat do míst, kde to vše začalo. Má nervozita stupňující se přítomností diváků a jejich fotoaparátů opět graduje a já se pouštím do toho „mega“ puttu. Míček se zastavuje asi 30 cm od jamky a diváci tleskají. Je to pro mne veliká pocta a konečně zažívám neuvěřitelný pocit, jako hráči jiného kalibru. Pravda, ti by asi zahráli birdie, ale pro mne je par na této jamce víc než dobrý.

Přidat Nový

Komentář (0)

Joomla components by Compojoom

Související články:

Propojte kongresy se sportem a zábavou (26.08. 2010) Po právu slušnosti - Každý někdy začínal… (21.08. 2010) Souboj generací (20.08. 2010) Síň slávy: Patty Jane Berg (20.07. 2010) Skotsko pro tělo i duši (20.07. 2010) 18 plus JEDNA - Jitka Kocurová (19.07. 2010) 18 plus JEDNA - Hana Heřmánková (02.08. 2010) Ženy vnášejí do podnikání lidský rozměr (02.08. 2010) Český den na EXPO 2010 (02.08. 2010) Odvezeme vás - Novinky (27.07. 2010)

Související články: